Cílem byla Itálie, země, kde je úplně všechno – moře, hory, jezera, historie, města… a my jsme všechno ochutnali.

Vyrazili jsme hned po předání vysvědčení. Termín začátkem července se nám opakovaně osvědčil. Nejen, že vzhledem k červencovým svátkům člověk ušetří dovolenou, ale i řada evropských zemí ještě nemá prázdniny.

První zastávkou byly Korutany, vybrali jsme Klopeiner See, přičemž jsme mohli vybrat jakékoli jiné jezero. Koupání bylo skvělé a pomalu jsme si začali zvykat, že nás čeká velká cesta. Ale byť je Rakousko krásné a Korutany zvlášť, tentokrát pro nás byli je krátkou zastávkou.

Z Rakouska nás čekal nejdelší přejezd, a to celou šíří italské boty na severu. Vstali jsme opravdu brzo a vyrazili. Zastávkou na cestě bylo Sirmione u Lago di Garda, kde jsme obdivovali vodní hrad, koupali se a ochutnali první italskou zmrzlinu (a došli k velmi praktickému poznání, že dětem italská zmrzlina jedině do kelímku). Po osvěžení a kochání nad krásami vyhlášeného letoviska jsme vyrazili dál na západ. Cílem bylo údolí Aosty. Jde o oblast na hranicích Itálie s Francií a Švýcarskem. Oblast nejvyšších italských hor a antické historie. V Aostě jsme strávili dva dny. Údolí Aosty je součástí nejstaršího italského přírodního parku Gran Paradiso. Ubytování jsme měli v horském domě nad údolím. Ubytovatelé byli Francouzi a neuměli ani slovo anglicky, ale byli nesmírně milí.

První den jsme se rozhodli splnit přání naší mladší dcery, která toužila dotknout se mraků. Vyrazili jsme tedy obdivovat přírodní krásy. Autem jsme přejeli přes údolí do obce Cogne a dále do Lillazu, kde nás okouzlily nádherné vodopády. V povznesené náladě jsme se impulzivně rozhodli vydat vzhůru bez většího plánování – jako cíl jsme si podle ukazatelů vybrali jezero Lago Loie. Vystoupali jsme do nadmořské výšky kolem 2400 metrů. Nebylo to horolezectví, spíše náročnější výšlap, ale většinu cesty jsme šli lesem. Úžasný moment přišel, když jsme z lesa vyšli a před námi se na planinách objevil sníh. Cesta mimo les nebyla nijak nebezpečná, žádné strmé srázy či volné kameny, a riziko pádu bylo minimální. Adrenalin nám dodala zmije, před kterou musela starší dcera uskočit. Bláznivý se ukázal i můj nápad vykoupat se v jezeře – voda měla asi 5 stupňů, ale po kolena se to dalo zvládnout. Cesta dolů byla náročná, ale zasloužená odměna v podobě limonády v Lillazu přišla vhod.

Obecně se nám na cestách osvědčilo uplácet holky jídlem. Nejsou nutné restaurace, po Evropě jsou (narozdíl od Česka) supermarkety plné dobrého místního jídla a dá se nakoupit i na místních trzích. Holky tak od malička holdují ovoci, zelenině, sýrům, občas nám chutnala i místní uzenina či pečivo. V Itálii toto platí dvojnásob. Je to asi jediná země, kde se dá výborně najíst za dobré peníze na ulici, pizza či foccacia do ruky za pár euro… pro rodiče kafe a dětem zmrzlina.

Druhý den jsme šli po stopách Římanů. Ocenili jsme, že Aosta měla jednotné vstupné do několika památek. Z doby antické jsou zde k vidění městské hradby, používané i ve středověku, městská brána, vítězný oblouk císaře Augusta, ruiny římského divadla se zdí scény a kamenný most s 1 obloukem přes řeku Buthier. V Aostě však nechybí ani památky středověké. Samotné město je italsky kouzelné. Ochutnali jsme místní víno, tradiční sýr Fontina, a dali si první foccacciu. Co se týče vína, tak Aosta je nejmenší italskou vinařskou oblastí, k vidění jsou zde strmé schodovité vinice s markýzami, které chrání víno před nepřízní počasí. Vína se zde pěstují až do 1250 m.n.m. Jde o nejvýše položené vinice v Evropě.

V zahraničí se snažíme, aby si od malička holky řešily své věci samy, buď se snaží anglicky nebo s pomocí překladače italsky či francouzsky. Italové děti milují a z těch našich dvou byli většinou úplně hotoví, zvlášť když viděli snahu domluvit se.

Dalším naším cílem se stala oblast Cinque Terre. Přiznám se, že zde šlo vyloženě o doporučení kolegy, vůbec jsem netušila, jaká krása se na ligurské riviéře nachází.

Po cestě z Aosty se nabízelo několik zastávek, my jsme si vzhledem k věku holek vybrali akvárium v Janově. Do Janova jsme vjeli po mostě, který pár měsíců nato spadl – holt dobře naplánované. V Janově je největší akvárium v Itálii a druhé největší v Evropě. Nadšení bylo veliké, po prohlídce akvária jsme se prošli přístavem, koukli na Kolumbovu loď a vyrazili na první italskou koupačku do Sestri Levante. Městská pláž byla oblázková a velkým překvapením pro nás byly vlny. Dosavadní zkušenosti s mořem jsme měli z Chorvatska, kde je moře klidné. Holky se zprvu docela bály, ale nakonec to byla legrace. Na pláži jsme si dali sprchu a vyrazili směr přístav La Spezia.

La Spezia je kosmopolitní přístav, kde jsme měli ubytování v centru na jednom z menších náměstí v krásném apartmánu, z něhož na ulici trčeli šňůry na prádlo a na něž jsem k pobavení místních pověsila naše osušky s českým krtečkem. Zprvu jsem nebyla nadšená, že jde o ubytování bez parkování, parkovali jsme na veřejném parkovišti kus od ubytování, ale zvládli jsme jak přesun, tak odloučení od našeho naftového oře. Možnost bydlet v přístavu – městě – v městském domě – v centru dění, možnost vidět italské sousedy v oknech, právě to věšení prádla na ulici, večerní ruch a hudbu, rozhodně stála za to. A bylo to tak příznačné jako bydlet v Aostě v kamenném horském domě nad údolím.

La Spezia jsme si vybrali, protože je ideální vstupní branou do Cinque Terre, vyjíždí zde lodě a vlaky do oblasti Cinque Terre. Samotné Cinque Terre je tvořeno pěti městy, do nichž je velmi omezený a regulovaný vjezd. Ideální je si koupit několikadenní jízdenku a pohybovat se vlaky tam a zpět, což doporučuji. Cinque Terre jsou přenádherná barevná městečka na skaliskách s menšími plážemi a stezkami podél pobřeží, je součástí světového dědictví UNESCO.  Pět měst tvořících Cinque Terre jsou Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare.

První den jsme vyrazili do prvního městečka Riomaggiore, kde jsme zjistili, že baťůžky holek zůstaly v La Spezia, takže část výpravy využila volnou jízdenku na vlak a pro baťůžky se vrátila, zatímco my ostatní jsme se toulali po městě. V Riomaggiore jsme navštívili městskou pláž.

Druhým městečkem, kam jsme zamířili, byla Manorola, kam jsme se přesunuli vlakem, a dali si na jednom z menších náměstíček foccaciu a víno. Z Manoroly jsme se potom pěšky vydali stezkou podél pobřeží do Corniglia, kde jsme slezli dolů z útesů na pobřeží na pláž a byly zde až do večera. Moře je zde krásně čisté, pláže oblázkovo kamenité, na městských plážích jsou sprchy.

Druhý den jsme vyrazili opět vlakem do čtvrtého z pěti městeček Vernazza. Jde o druhé největší městečko a je považováno za nejkrásnější, takže jsme zde strávili podstatnou část dopoledne, prohlédli si románský kostel i zříceninu hradu s věží, a pak se pěšky vydali do posledního největšího městečka Monterosso al Mare. V Monterosso al Mare naleznete typickou větší městskou pláž, kde jsme strávili odpoledne a vyrazili vlakem zpět do La Spezia. S La Spezia jsme se rozloučili procházkou přístavem a začali se těšit na Toskánsko.

Cílem našeho prvního road tripu bylo hlavně nadchnout naše děti. Ubytování v Toskánsku jsem na doporučení zvolila jako „agriturismo“ s bazénem a musím říct, že efekt to mělo. V Toskánsku nás čekala hlavně města, což nebývá pro děti tak atraktivní, ale je-li návrat na ubytování spojen s pobytem v bazénu, nebo jedete-li na výlet odpoledne po půl denním koupání, hned je to veselejší.

Než jsme dorazili do našeho ubytování v La Spezia, udělali jsme si zastávku na pobřeží v Pise a poté v Lucce. Ráda bych se zastavila u doporučení, které mi dal kolega: nejezděte do těch nejznámějších míst, ta méně známá jsou často ještě krásnější. A právě tato dvě města nám to potvrdila. Pisa a její šikmá věž? Fajn, ale nic víc. Zato Lucca nás naprosto uchvátila. Zaparkovali jsme u hradeb, které naznačovaly, že jsme dorazili do města s bohatou historií. Kolem hradeb nás nadchly krásné, upravené stromové aleje. Oběd jsme si dali na uzavřeném oválném náměstí, postaveném na místě původního amfiteátru, takže jsme si připadali jako v aréně. Prošli jsme celé město, obdivovali kostely a paláce, a dokonce jsme našli bronzovou sochu Giacoma Pucciniho, který se tu narodil. Z Luccy jsme odjížděli nadšení.

Další města, do nichž jsme vyjížděli z ubytování, byla Sienna, Arrezzo, Montepulciano, Pienza a Montalcino. Krásná byla všechna, ale asi bych vypíchla městečko Pienza, které bylo neuvěřitelně klidné, a Montepulciano, které bylo tak nějak méně toskánské, více horské, ale velmi sympatické.

Závěr naší dovolené jsme se rozhodli strávit v Caorle. Důvodů bylo hned několik. Prstem po mapě je Caorle v půli cesty mezi Toskánskem a Českem, holky ještě nikdy nebyly na písečné pláži, a současně jsme nikdy dosud nenavštívili takto typické letovisko.  Já jsem sem jezdila s rodiči v devadesátkách a od té doby se toho zde mnoho nezměnilo. Měli jsme ubytování hotelového typu se snídaní a lehátky na soukromé pláži. Splnili jsme si všechny sliby, dali si obrovskou italskou večeři, pronajali šlapadlo, holkám koupili šaty, na pláži pili kávu a prostě si to tři dny užili bez přesunů a jízdy autem.

Na cestě jsme strávili celkem 15 dnů. Všechna ubytování jsme měli přes Booking a bylo jich velkem pět. Snědli jsme spoustu zmrzliny, mozarelly, rajčat, melounů, vypili spoustu kávy a vína, byli jsme u moře i v 2500 m.n.m., poznali památky antické i středověké, jezdili vlakem i na šlapadle, a hlavně se splnil hlavní cíl naší cesty: holky se nadchly a staly se z nich cestovatelky.

Starší dcera měla nápad vyrazit si do Brna, plán jsme vlastně neměly. Jediný požadavek byla Kapucínská hrobka. Ta se nachází kousek od hlavního nádraží, kam jsme pohodlně dorazily vlakem. Prohlédly jsme si expozici plnou mumifikovaných těl, včetně ostatků barona Trencka.

U kapucínů jsme si vzali brožurku „Brněnské podzemí“ a bylo jasno. K mé smůle Labyrint pod Zelným trhem a Vodojemy na Žlutém kopci již dcera navštívila s tatínkem, takže tam si musím zajít sama, ale vyrazily jsme do Sklepa pod Novou radnicí.

Sklep pod Novou radnicí jsme objevily za nenápadnými dveřmi mezi Novou radnicí a parkovacím domem Domini. V zajímavých prostorách sklepení je k vidění multimediální expozice k brněnské historii a brněnským pověstem. Kromě notoricky známých pověstí o drakovi, kole či zazděném radním, je zde zpracováno obléhání Brna Švédy, včetně pověsti o tom, proč na Petrově zvoní poledne v jedenáct hodin (mimochodem – víte to?). Mám strašně ráda vizualizace proměn míst v čase, což bylo nesmírně zajímavé vidět, jak malé bylo Brno, kde byly původní hradby, a jak která stavba původně vypadala. Povinně jsme se vyfotily ve fotokoutku s dračími křídly. Focení v kostýmech, které zde byly k dispozici, jsme z hygienických důvodů zavrhly, a vyrazily na Jakubské náměstí do kostnice.

Kostnice u sv. Jakuba mne nijak vizuálně nezaujala, vlastně je to spíš dost děsivé, ale rozšířila jsem si obzory o historii brněnských hřbitovů a historii pohřbívání obecně. Po strašně dlouhé době jsme navštívily i samotný kostel sv. Jakuba a ten nám učaroval.

Když jsem viděla nadšení z návštěvy kostela, rozhodla jsem se vzít dceru k Minoritům. Jde o klášter na Josefské ulici, který je nejen krásný, ale v rámci svého prostoru ukrývá Loretu se svatou chýší a Svaté schody.

V rámci série poznávání brněnských kostelů jsme si z Josefské ulicí Bašty vyšláply na Petrov a pokračovaly dál na brněnský hrad Špilberk do Kasemat, Vodojemů a bastionu. Musím říct, že Kasematy lepší. Vodojem a Bastion zajímavé, ale dojem trošku kazila ne úplně zábavná průvodkyně, a fakt, že obě části bývalého vodojemu jsou potaženy asfaltem, takže jsou černé. Lehce znepokojující byla představa, že prostory bývaly plné vody.

Na jeden den jsme toho našlapaly a poznaly až dost. Z podzemního Brna nám v tuto chvíli chybí už jen 10-Z bunkr na Husově a Kryt Denis pod Petrovem.

Z naprosto nenaplánovaného (což se ke mně vůbec nehodí) výletu se stal slušný poznávací, který byl plný překvapení, a zjištění, že Brno je fajn.

Katka

Ubytováni jsme vybrali v Turnově (všichni fanoušci seriálu Comeback vědí, že Trutnov není Turnov) a oba dva dny jsme vyráželi pěšky z tohoto města.

Český ráj se skládá z několika skalních měst – Hruboskalsko, Borecké skály, Prachovské skály, Klokočské skála a Betlémské skály, Maloskalsko, Besedické skály a Příhrazské skály.

My jsme si vybrali pro naši první a určitě ne poslední návštěvu Hruboskalsko, Prachovské skály a druhý den Maloskalsko.

Den první

V sobotu ráno jsme se vydali do kopce na první vyhlídku nad Turnovem – Hlavatici a potom dál po červené značce k hradu Valdštejn, kde k naší velké radosti byla možnost prohlídky bez průvodce a poprvé jsme ten den viděli zříceninu hradu Trosky, jejíž silueta byla celý víkend naším věrným průvodcem. Z hradu Valdštejn se nám také poprvé naskytl pohled na rozsáhlé skalní město Hruboskalsko. Naším cílem byla překvapivě Hrubá skála. Měli jsme na výběr dvě možnosti trasy, modrá vedla mezi skalami a červená nad nimi. Červená trasa nesla název „Zlatá stezka Českého ráje“, a jelikož jsme byli v Českém ráji poprvé, zvolili jsme trasu červenou v předtuše zlatých zážitků a bylo tomu tak. Po cestě na Hrubou Skálu bylo několik vyhlídek, kdy výhledy byly uchvacující, stále jsem čekala, kde uvidím Vaška s tatínkem, jehož pouze těsně minul pobyt v polepšovně, nebo zda se kolem nás neprožene po písčité cestě na kole Jana Preissová.

Než dojdete k Hrubé Skále turistická značka Vás provede arboretem Bukovina, uprostřed je sympatické informační středisko, kde stejně postižení jako já naberou informační letáky, nakoupí naučné brožury a hand made ozdoby do vlasů, ti ostatní ocení toalety.

Příchod k zámku Hrubá Skála Vás vytrhne z melancholické nálady lesa a skalních měst a vrhne Vás přímo do turistického pekla parkoviště a stánků s párky, langoši a vším, co je rychlé a smažené.

Zámek Hrubá Skála jsme si také mohli volně prohlédnout bez průvodce, z prohlídkové trasy se dá volně přejít do hotelu, který je součástí zámku, a nelze opomenout výšlap na hradní věž a opět výhled na Trosky.

Cestu na Hrubou skálu jsme absolvovali během dopoledne, takže někdy po 13-té hodině, jsme se rozhodli chytnout v Hrubé Skále vlak. Naší cílovou stanicí byla Libuň. Milý pan průvodčí nám doporučil zkratku, na niž navázala modrá značka, která nás dovedla k Parkhotelu Skalní město (pojem parkhotel opravdu netuším, co znamená), kde jsme se dál vydali po žluté přes Skautskou vyhlídku k západní bráně do Prachovských skal. Zde se platí vstupné.

Je nutné podotknout, že na cestě z Libuně přišel čas na zpěv, a to zpěv tematický… proč bychom se báli…tudlaj dudlaj dá …

Prachovské skály jsme prošly křížem krážem, je zde několik okruhů, ale v podstatě se to dá shrnout tak, že jdete na východ mezi skalami, pak se dáte doleva a dojdete zpět k západnímu cípu a dolů, kde se vyšplháte opět nahoru a jdete po druhém „hřebenu“ zase na západ. Pokud tomuto popisu nerozumíte, nic se neděje, nejde o velké vzdálenosti a v podstatě se skalami můžete volně toulat. Když jsme se dotoulali a ten den už asi po páté zkonstatovali, že jsme našli vstup do pekla z pohádky S čerty nejsou žerty (přičemž jsme si pak vygooglili, že peklo je v Klokočských skalách, ale co už „ať už peklo bylo či nebylo, vymyšleno bylo dobře“), vyrazili jsme do Rumcajsova Jičína.

Do Jičína jsme šli po modré přes vesnici s nejdivnějším názvem Brada – Rybníček. V Jičíně jsme tak akorát prošli jako slavný loupežník bránou a utíkali na vlak zpět do Trutnova.

Neděle

Druhý den nebyl o nic míň krásný než ten první. Maloskalsko se nachází severně od Turnova a cesta k němu vede přes gotický zámek Hrubý Rohozec a část cesty Vás provází řeka Jizera. Cílem a bodem obratu tohoto výletu byla Malá Skála, příjemná vesnice se zajímavými gastropodniky, nad níž se nachází vyhlídka Zahrádka a zbytky hradu Vranov – Pantheon.

Červená značka vedoucí do Malé Skály je součástí zlaté stezky Českého ráje a opět byla „zlatá“, tuto část cesty, byť nebyla lemována ohromujícími skalními útvary jsme vyhodnotili jako jednu z nejkrásnějších, kterou jsme kdy šli.

Z Malé Skály, resp. z Pantheonu, jsme se vydali opět po červené na zříceninu hradu Frýdštejn, jehož prohlídka byla opět bez průvodce a opět moc příjemná. Po prohlídce jsme již nasadili rychlé tempo, zkratkou přes pole jsme se vrátili na přenádhernou trasu červené značky a po ní v povznesené náladě jsme se vrátili k autu do Turnova.

Český Ráj nám učaroval, rozhodně se vrátíme. Skalní města jsou krásná. Hrady, zámky zříceniny… paráda, miluju borovice, plantáže borůvčí, křupající písek pod nohama, ale i vesnice vypadající jak z nejhezčí představy o prázdninách u babičky.

Od této návštěvy mám v hlavě plán strávit v tomto kraji delší dovolenou… protože Krkonoše a Jizerky jsou blízko… tak snad někdy příště.

Praktické tipy

Odkazy na mapy – výlety

Restaurace

Kolik co stojí