Náš první road trip. S itinerářem mi výrazně pomáhal kolega, který v Itálii žil. Cíl, který jsem si vytyčila, byl, aby si holky zamilovaly cestování, a nebyl to náš road trip poslední. A taky abychom přežili ve zdraví, nedošly nám peníze a vůbec se nám nic nestalo.
Cílem byla Itálie, země, kde je úplně všechno – moře, hory, jezera, historie, města… a my jsme všechno ochutnali.
Vyrazili jsme hned po předání vysvědčení. Termín začátkem července se nám opakovaně osvědčil. Nejen, že vzhledem k červencovým svátkům člověk ušetří dovolenou, ale i řada evropských zemí ještě nemá prázdniny.
První zastávkou byly Korutany, vybrali jsme Klopeiner See, přičemž jsme mohli vybrat jakékoli jiné jezero. Koupání bylo skvělé a pomalu jsme si začali zvykat, že nás čeká velká cesta. Ale byť je Rakousko krásné a Korutany zvlášť, tentokrát pro nás byli je krátkou zastávkou.
Z Rakouska nás čekal nejdelší přejezd, a to celou šíří italské boty na severu. Vstali jsme opravdu brzo a vyrazili. Zastávkou na cestě bylo Sirmione u Lago di Garda, kde jsme obdivovali vodní hrad, koupali se a ochutnali první italskou zmrzlinu (a došli k velmi praktickému poznání, že dětem italská zmrzlina jedině do kelímku). Po osvěžení a kochání nad krásami vyhlášeného letoviska jsme vyrazili dál na západ. Cílem bylo údolí Aosty. Jde o oblast na hranicích Itálie s Francií a Švýcarskem. Oblast nejvyšších italských hor a antické historie. V Aostě jsme strávili dva dny. Údolí Aosty je součástí nejstaršího italského přírodního parku Gran Paradiso. Ubytování jsme měli v horském domě nad údolím. Ubytovatelé byli Francouzi a neuměli ani slovo anglicky, ale byli nesmírně milí.
První den jsme se rozhodli splnit přání naší mladší dcery, která toužila dotknout se mraků. Vyrazili jsme tedy obdivovat přírodní krásy. Autem jsme přejeli přes údolí do obce Cogne a dále do Lillazu, kde nás okouzlily nádherné vodopády. V povznesené náladě jsme se impulzivně rozhodli vydat vzhůru bez většího plánování – jako cíl jsme si podle ukazatelů vybrali jezero Lago Loie. Vystoupali jsme do nadmořské výšky kolem 2400 metrů. Nebylo to horolezectví, spíše náročnější výšlap, ale většinu cesty jsme šli lesem. Úžasný moment přišel, když jsme z lesa vyšli a před námi se na planinách objevil sníh. Cesta mimo les nebyla nijak nebezpečná, žádné strmé srázy či volné kameny, a riziko pádu bylo minimální. Adrenalin nám dodala zmije, před kterou musela starší dcera uskočit. Bláznivý se ukázal i můj nápad vykoupat se v jezeře – voda měla asi 5 stupňů, ale po kolena se to dalo zvládnout. Cesta dolů byla náročná, ale zasloužená odměna v podobě limonády v Lillazu přišla vhod.
Obecně se nám na cestách osvědčilo uplácet holky jídlem. Nejsou nutné restaurace, po Evropě jsou (narozdíl od Česka) supermarkety plné dobrého místního jídla a dá se nakoupit i na místních trzích. Holky tak od malička holdují ovoci, zelenině, sýrům, občas nám chutnala i místní uzenina či pečivo. V Itálii toto platí dvojnásob. Je to asi jediná země, kde se dá výborně najíst za dobré peníze na ulici, pizza či foccacia do ruky za pár euro… pro rodiče kafe a dětem zmrzlina.
Druhý den jsme šli po stopách Římanů. Ocenili jsme, že Aosta měla jednotné vstupné do několika památek. Z doby antické jsou zde k vidění městské hradby, používané i ve středověku, městská brána, vítězný oblouk císaře Augusta, ruiny římského divadla se zdí scény a kamenný most s 1 obloukem přes řeku Buthier. V Aostě však nechybí ani památky středověké. Samotné město je italsky kouzelné. Ochutnali jsme místní víno, tradiční sýr Fontina, a dali si první foccacciu. Co se týče vína, tak Aosta je nejmenší italskou vinařskou oblastí, k vidění jsou zde strmé schodovité vinice s markýzami, které chrání víno před nepřízní počasí. Vína se zde pěstují až do 1250 m.n.m. Jde o nejvýše položené vinice v Evropě.
V zahraničí se snažíme, aby si od malička holky řešily své věci samy, buď se snaží anglicky nebo s pomocí překladače italsky či francouzsky. Italové děti milují a z těch našich dvou byli většinou úplně hotoví, zvlášť když viděli snahu domluvit se.
Dalším naším cílem se stala oblast Cinque Terre. Přiznám se, že zde šlo vyloženě o doporučení kolegy, vůbec jsem netušila, jaká krása se na ligurské riviéře nachází.
Po cestě z Aosty se nabízelo několik zastávek, my jsme si vzhledem k věku holek vybrali akvárium v Janově. Do Janova jsme vjeli po mostě, který pár měsíců nato spadl – holt dobře naplánované. V Janově je největší akvárium v Itálii a druhé největší v Evropě. Nadšení bylo veliké, po prohlídce akvária jsme se prošli přístavem, koukli na Kolumbovu loď a vyrazili na první italskou koupačku do Sestri Levante. Městská pláž byla oblázková a velkým překvapením pro nás byly vlny. Dosavadní zkušenosti s mořem jsme měli z Chorvatska, kde je moře klidné. Holky se zprvu docela bály, ale nakonec to byla legrace. Na pláži jsme si dali sprchu a vyrazili směr přístav La Spezia.
La Spezia je kosmopolitní přístav, kde jsme měli ubytování v centru na jednom z menších náměstí v krásném apartmánu, z něhož na ulici trčeli šňůry na prádlo a na něž jsem k pobavení místních pověsila naše osušky s českým krtečkem. Zprvu jsem nebyla nadšená, že jde o ubytování bez parkování, parkovali jsme na veřejném parkovišti kus od ubytování, ale zvládli jsme jak přesun, tak odloučení od našeho naftového oře. Možnost bydlet v přístavu – městě – v městském domě – v centru dění, možnost vidět italské sousedy v oknech, právě to věšení prádla na ulici, večerní ruch a hudbu, rozhodně stála za to. A bylo to tak příznačné jako bydlet v Aostě v kamenném horském domě nad údolím.
La Spezia jsme si vybrali, protože je ideální vstupní branou do Cinque Terre, vyjíždí zde lodě a vlaky do oblasti Cinque Terre. Samotné Cinque Terre je tvořeno pěti městy, do nichž je velmi omezený a regulovaný vjezd. Ideální je si koupit několikadenní jízdenku a pohybovat se vlaky tam a zpět, což doporučuji. Cinque Terre jsou přenádherná barevná městečka na skaliskách s menšími plážemi a stezkami podél pobřeží, je součástí světového dědictví UNESCO. Pět měst tvořících Cinque Terre jsou Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare.
První den jsme vyrazili do prvního městečka Riomaggiore, kde jsme zjistili, že baťůžky holek zůstaly v La Spezia, takže část výpravy využila volnou jízdenku na vlak a pro baťůžky se vrátila, zatímco my ostatní jsme se toulali po městě. V Riomaggiore jsme navštívili městskou pláž.
Druhým městečkem, kam jsme zamířili, byla Manorola, kam jsme se přesunuli vlakem, a dali si na jednom z menších náměstíček foccaciu a víno. Z Manoroly jsme se potom pěšky vydali stezkou podél pobřeží do Corniglia, kde jsme slezli dolů z útesů na pobřeží na pláž a byly zde až do večera. Moře je zde krásně čisté, pláže oblázkovo kamenité, na městských plážích jsou sprchy.
Druhý den jsme vyrazili opět vlakem do čtvrtého z pěti městeček Vernazza. Jde o druhé největší městečko a je považováno za nejkrásnější, takže jsme zde strávili podstatnou část dopoledne, prohlédli si románský kostel i zříceninu hradu s věží, a pak se pěšky vydali do posledního největšího městečka Monterosso al Mare. V Monterosso al Mare naleznete typickou větší městskou pláž, kde jsme strávili odpoledne a vyrazili vlakem zpět do La Spezia. S La Spezia jsme se rozloučili procházkou přístavem a začali se těšit na Toskánsko.
Cílem našeho prvního road tripu bylo hlavně nadchnout naše děti. Ubytování v Toskánsku jsem na doporučení zvolila jako „agriturismo“ s bazénem a musím říct, že efekt to mělo. V Toskánsku nás čekala hlavně města, což nebývá pro děti tak atraktivní, ale je-li návrat na ubytování spojen s pobytem v bazénu, nebo jedete-li na výlet odpoledne po půl denním koupání, hned je to veselejší.
Než jsme dorazili do našeho ubytování v La Spezia, udělali jsme si zastávku na pobřeží v Pise a poté v Lucce. Ráda bych se zastavila u doporučení, které mi dal kolega: nejezděte do těch nejznámějších míst, ta méně známá jsou často ještě krásnější. A právě tato dvě města nám to potvrdila. Pisa a její šikmá věž? Fajn, ale nic víc. Zato Lucca nás naprosto uchvátila. Zaparkovali jsme u hradeb, které naznačovaly, že jsme dorazili do města s bohatou historií. Kolem hradeb nás nadchly krásné, upravené stromové aleje. Oběd jsme si dali na uzavřeném oválném náměstí, postaveném na místě původního amfiteátru, takže jsme si připadali jako v aréně. Prošli jsme celé město, obdivovali kostely a paláce, a dokonce jsme našli bronzovou sochu Giacoma Pucciniho, který se tu narodil. Z Luccy jsme odjížděli nadšení.
Další města, do nichž jsme vyjížděli z ubytování, byla Sienna, Arrezzo, Montepulciano, Pienza a Montalcino. Krásná byla všechna, ale asi bych vypíchla městečko Pienza, které bylo neuvěřitelně klidné, a Montepulciano, které bylo tak nějak méně toskánské, více horské, ale velmi sympatické.
Závěr naší dovolené jsme se rozhodli strávit v Caorle. Důvodů bylo hned několik. Prstem po mapě je Caorle v půli cesty mezi Toskánskem a Českem, holky ještě nikdy nebyly na písečné pláži, a současně jsme nikdy dosud nenavštívili takto typické letovisko. Já jsem sem jezdila s rodiči v devadesátkách a od té doby se toho zde mnoho nezměnilo. Měli jsme ubytování hotelového typu se snídaní a lehátky na soukromé pláži. Splnili jsme si všechny sliby, dali si obrovskou italskou večeři, pronajali šlapadlo, holkám koupili šaty, na pláži pili kávu a prostě si to tři dny užili bez přesunů a jízdy autem.
Na cestě jsme strávili celkem 15 dnů. Všechna ubytování jsme měli přes Booking a bylo jich velkem pět. Snědli jsme spoustu zmrzliny, mozarelly, rajčat, melounů, vypili spoustu kávy a vína, byli jsme u moře i v 2500 m.n.m., poznali památky antické i středověké, jezdili vlakem i na šlapadle, a hlavně se splnil hlavní cíl naší cesty: holky se nadchly a staly se z nich cestovatelky.